Nelinka – je půlroční holčička narozená ve 32tt, která ale má za sebou už jeden velký boj. Ihned po narození jí postihla velice silná infekce – Klebsiela a ona doslova bojovala o svůj život. Ale je to neskutečně šikovná holčička a velká bojovnice a tak se nyní může celá rodina spolu s ní těšit z jejich velkých pokroků.
Její maminka nám napsala:
Ahoj, jmenuji se Nelinka a jelikož jsem malinká, odvypráví za mne můj příchod na svět maminka.
S partnerem jsme se o miminko snažili moc dlouho, téměř dva roky. Bohužel přirozenou cestou se nedařilo. Proto jsem se jednoho podzimního dne rozhodla, že se objednáme k Apolináři, aby nám k našemu vytouženému miminku pomohli. První návštěva u Apolináře byla 4. listopadu 2011. Zde jsme podstoupili všechna nutná vyšetření, aby mohli doktoři diagnostikovat náš problém, abychom ho mohli začít řešit. Po dlouhých a náročných 4 měsících se podařilo na první pokus oplodnění.
Tu radost, kterou jsem měla, když mi na těhotenském testu vyšly dvě čárky, nelze popsat. To se musí zažít. A tedy od března 2012 jsme se těšili na příchod našeho miminka. S partnerem jsme se dohodli, že si nenecháme říct, zda čekáme holčičku nebo chlapečka. Chtěli jsme být překvapeni.
Začínali jsme se pošťuchovat 🙂 Já jsem rostoucímu bříšku říkala Nelinko a partner Míšo. Celá rodina se na příchod našeho miminka těšila. Neměli jsme rok 2012 zrovna nejšťastnějším obdobím, a tak zpráva o tom, že čekáme miminko, všechny nabudila a dala novou energii.
Pomalu jsme začali připravovat výbavičku, ale jen zlehka, nechtěla jsem nic zakřiknout.
Podstupovala jsem různá vyšetření, ultrazvuky, screeningy a všechno vypadalo dobře, nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.
Naprostou náhodou jsem se ve středu 19. 9. ocitla večer ve slánské nemocnici, měla jsem výtok a moje mamka mě dohnala k doktorovi, zda se nekazí plodová voda nebo podobně.
Podotýkám, že termín porodu byl 14.11. 2012, a do té doby jsem v rodině neměla žádný podobný případ, takže mě vůbec nenapadlo, že bych za 5 dní mohla porodit.
Paní doktorka mne vyšetřila, zjistila, že mám zánět, ale miminko že to neohrožuje, napsala mi prášky a chtěla mne poslat domů. V hlavě mi během vyšetření proběhlo, že požádám paní doktorku o přeměření miminka.(nevím proč, asi nějaký 6. smysl). Paní doktorka miminko přeměřila a zjistila, že miminko neodpovídá týdnu, ve kterém jsem byla, ale odpovídá o 14 dní méně. Oznámila mi, že si mě tedy v nemocnici nechají. Byla jsme na jednu stranu ráda, ač nemám ráda nemocniční prostředí, věděla jsem, že bude miminko pod kontrolou. Nicméně mě stále nenapadlo, že to jsou moje poslední dny, kdy mám miminko v břiše a už vůbec ne, co mne ještě čeká.
Ve čtvrtek 20.9. mne pan primář z porodnického oddělení po ranní vizitě řekl, že pojedu do motolské nemocnice na nějaký „super“ ultrazvuk, a tam by měli zjistit, kde je problém, proč miminko neodpovídá týdnům. Byla jsme připravená na to, že si mne v motolské nemocnici nechají. Podstoupila jsme tedy vyšetření, ale pan doktor řekl, že to ještě není tak akutní, abych tam musela zůstat, monitory
byly v pořádku, a tak mne poslal zpět do Slaného.Tam jsem si ještě jednu noc proležela, každé dvě hodiny mi dělali monitory, aby nic nepodcenili a v pátek mne pustili domů na propustku. O víkendu jsem opět dojížděla na monitory. V sobotu byl monitor v pořádku, odjela jsem domů a měla jsem se dostavit v neděli. V neděli v 11 hod jsem se dostavila, byl mi udělán monitor, ale paní doktorce se výsledek moc nelíbil. Nicméně mne poslala domů, abych se dostavila za hodinu, že monitor zopakujeme. Přijela jsem tedy znovu a opět se výsledek nezdál, ale opět jsem byla puštěna s tím, že se mám dostavit za dvě hodiny. Tak jsem se tedy opět dostavila. Osud tomu tak chtěl a na monitoru byla zrovna nějaká paní, a tak mi paní doktorka řekla, že nejdříve uděláme ultrazvuk. Už z výrazu paní doktorky při vyšetření jsem poznala, že není něco v pořádku. Samozřejmě jsem začala brečet, aniž bych ještě věděla nějaký výsledek. Paní doktorka mi řekla, že miminko je zřejmě obtočené šňůrou kolem krku, asi pevně a že si mne tam tedy nechají a může se stát, že mi udělají sekci. Tedy císařský řez.V tom strachu, jaký jsem měla o miminko, jsem si ani neuvědomila, co mi paní doktorka zrovna oznámila.Vyšla jsem tedy ven z vyšetřovny, čekal na mě partner, všechno jsem mu řekla, šla jsem si pro tašku do auta a vrátila se zpět do nemocnice. Ještě než jsem zjistila, na kterém pokoji budu ležet, opět jsem šla na monitor. Ze začátku probíhalo všechno v pořádku, slyšela jsem tlukot miminka tak, jak jsem byla zvyklá a tak mne to trochu uklidnilo. Najednou bylo ale hrozné ticho… Celá jsem se rozklepala, začala brečet, křičet, co se děje. Sestřička upřeně koukala na výsledky monitoru, okamžitě zavolala doktorku a ta rozhodla o akutním císařském řezu. Ještě bych chtěla podotknout, že ve slánské nemocnici na gynekologickém oddělení pracuje moje teta jako sálová sestra. Z ničeho nic, jako blesk z nebe se vedle mne objevila. Držela mne za ruku, utišovala a zároveň připravovala na sál. Viděla jsem na všech tu nervozitu z toho, co se děje a jak to dopadne. Rychle, už s kyslíkovou maskou na puse, jsem zavolala partnerovi, aby přivezl papír z matriky o jménech pro miminko. Volala jsem mu v 16:11 hod. Pak už si jen pamatuju, jak mě vezli na sál, uspávali a pak už nic… Nelinka se narodila v 16:28 hod. Při probouzení na sále jsem chtěla říct, že mne strašně bolí břicho, ale nešlo to přes rty 🙂 Slyšela jsem, jak se všichni baví o Nelince, že byla malinká a šikovná. Pak ke mně přišla teta, zjistila, jestli trošku vnímám a zeptala se, jestli vím, co mám. Odpověděla jsem, že asi Nelinku. 🙂 Když mne vyváželi ze sálu, okamžitě ke mně přiběhl partner s mojí maminkou. Oba měli slzy v očích, říkali mi plno informací, ukazovali fotky Nelinky, ale moc jsem je nevnímala. 🙂
Když jsem se trošku vyspala z narkózy, doktorka mě přišla informovat, kam odvezli Nelinku, že byla šikovná, dýchala sama, nepotřebovala žádnou pomoc, že vážila 1400 g a měřila 40 cm. Taková panenka 🙂 Okamžitě jsem volala na Bulovku, kam ji odvezli. Doktorka byla moc hodná, všechno mi popsala, jak probíhal převoz, co se dělo s Nelinkou. Volala jsem každý den několikrát, abych pořád měla informace, protože jsem byla stále v porodnici. V úterý mi paní doktorka řekla, že má Nelinka infekci, ale že se nemám obávat, že jí zaléčili a mělo by být vše v pořádku. Tyto informace mi byly podávány až do čtvrtka, kdy mne pustili z porodnice. Chystala jsem se za ní jet. Jenže mi volali z Bulovky, že Nelinku budou překládat do Podolí, protože tam jsou na tyto děti více specializované, tak abych se domluvila s nimi, kdy mám přijet, že mi řeknou více informací.
Počkala jsem, až přijede partner z práce a rovnou jsme vyrazili za Nelinkou. Strašně jsem se na ni těšila, viděla jsem jí jen z fotek, každý mi o ní vyprávěl, byla jsme zvědavá, jaké má vlásky, jak moc je malinká atd. Jela jsem tam s informací, že má Nelinka běžnou novorozeneckou infekci a že je zaléčená.
To co nás čekalo, by mne nenapadlo ani v nejhorších představách.
Přijeli jsme do Podolí, chvilku jsme hledali, kde Nelinka leží. Pak nás přivítal pan primář, zavedl si nás do místnosti pro rodiče a začal nám vysvětlovat stav Nelinky.
Ty informace, slova, která mu šla z pusy, to bylo hrozný. Žádná běžná infekce, ale metla novorozenců, tak této nemoci říkají lékaři. Klebsiela pneumonie… To je název infekce, s kterou Nelinka bojovala. Jakmile pan doktor vyslovil, že šance je 50 na 50 a že zřejmě zůstanou trvalé následky, přestala jsem ho dále vnímat a jen jsem v slzách čekala, až řekne, že se na ni můžu jít podívat. Po několika nekonečných minutách vyprávění a povídání pana doktora konečně přišel okamžik, kdy jsem ji viděla. Byla tak malinká, krásná, bojovná a tak bezbranná. A my jsme mohli jen koukat přes sklo inkubátoru a doufat, věřit jí, ale víc jsme dělat nemohli. Bohužel.
Od doby, co jsme byla puštěna z porodnice, jsem bydlela u mojí mamky, nechtěla mne nechat samotnou doma, protože partner samozřejmě chodil do práce, a tak se mnou nemohl trávit veškerý čas. Mamka měla strach, aby mě nenapadly nějaké černé myšlenky apod. Ze začátku jsem nechápala, proč to dělá , ale s odstupem času jsem poznala, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Jelikož mám desetiletou sestru, dokázali mne tam rozptýlit, abych nemyslela pořád jen na to, jak to dopadne a co bude dál.
Každý den jsme do Podolí dojížděli, volali několikrát denně, ale stále nepřicházely žádné pozitivní zprávy. Pořád dokola jsme slyšeli jen to, že se nic nezměnilo, naopak, že se k infekci přidaly další a další věci. Lékařům se nedařilo zjistit, kde je ložisko infekce, proč nezabírají žádná antibiotika. Nelinka jich měla 8 a ke konci i morfin…
Ložisko infekce bylo v bříšku, ve střevech. Úplně se jí přestala hýbat, bříško měla nafouklé, byla vidět každá žilka a všechno. Nebyly to krásné obrázky, koukat se na Nelinku, ale je to moje dítě, nešlo ji tam nechat samotnou. Musím říct, že mě jedinkrát nenapadlo, že by tento boj nevyhrála. Ani když mi o půlnoci zvonil telefon a objevilo se číslo z Podolí. Zvedla jsem a představil se pan primář, oznámil mi, že Nelinku budou intubovat, aby si tělíčko odpočinulo a nabralo sílu na ten boj. Nelinka měla absolutní rozvrat krve, neměla ani červené krvinky, bílé, destičky, nic. Srážlivost krve nefungovala vůbec. Po tělíčku se jí dělali modřiny, byla žluťounká jako pomeranč, když jsme na ni sáhli, byla jako žíněnka. Strašně jsem si přála Nelinku alespoň jednou pohladit, dát jí ruku, pusu cokoliv. Mít s ní kontakt. Ale bohužel to kvůli infekci nešlo.
Doktoři se rozhodovali, zda Nelince bříško odoperují, ale bylo to tak strašně riskantní, že řekli, že ne. Takto to trvalo dlouhých 14 dní. O jedné návštěvě jsme potkali pana primáře na chodbě a ten nám řekl, že Nelince dali poslední antibiotika, která měli, a že když jí nezaberou, bohužel už nebudou mít jinou možnost, jak jí pomoct. Tato antibiotika měla zabrat do 72 hodin. Po 72 hodinách nic… Žádná lepší informace, žádné zlepšování, nic… Jeden den nám paní doktorka řekla, že si Nelinku můžeme pohladit. Měla jsem radost neskutečnou, ale zároveň mě napadlo, co se děje? To už je konec a paní doktorka chce, abych si ji aspoň jednou pohladila? Nebo proč ta změna? Zeptala jsem se a paní doktorka mne ujistila, že se nic hrozného neděje, nezhoršila se, jen že chce, aby rodiče měli kontakt s miminkem a hned, jak to jde, tak jim to umožní. Ale i přesto mne nenapadlo, že to dopadne špatně. Pan doktor nám 14. den Nelinčiného života u jejího inkubátoru oznámil, ať nepočítáme s tím, že by Nelinka do rána vydržela. To bylo strašný, utekla jsem z oddělení, brečela jsem, ale pak jsem se vrátila. Přece ji tam nenechám samotnou. Ona bojuje a já uteču? To přece nemůžu! Do této doby jsem netušila, jakou mám rodinu, jaké mám zázemí, a hlavně, jak skvělého mám partnera. Takovou oporu, věděl přesně, kdy co chci slyšet, kdy pohladit, kdy mlčet, kdy mluvit. Další den, tedy 15. jsem opět ráno volala do Podolí. Přepojili mě na paní doktorku a to nikdy nebyla dobrá zpráva. Tak jsem počítala s tím hrozným. Ale paní doktorka skoro křičela do telefonu, že se Nelince zlepšila krev, infekce že ustupuje atd. To bylo jako zázrak. To, čemu už nikdo nevěřil, se stalo skutečným.
Další krásný den byl, když jsem přišla a sestřička mi řekla, že budu klokánkovat. Tzn. že jí budu poprvé chovat? Poprvé ji cítit na mém těle? V tu chvíli jsem byla rozklepaná, plná obav, ale moc jsem se těšila. A bylo to krásný. Ten malej uzlíček, moje miminko, moje všechno a já ji po několika dlouhých a nelehkých dnech můžu chovat.
Pak už to šlo všechno rychle, dále se zlepšovala, všechny výsledky dopadly dobře, vyšetření hlavičky, oušek, očiček. Žádný náznak nějakých následků.
Byla přemístěna na JIPku, tam byla jen 3 dny a pak se přesunula na normální pokoj tzv. propouštěcí oddělení. Tam se to o chvilku prodloužilo, protože jsem kvůli stresu přišla o mlíko a Nelinka se tedy musela naučit pít z lahve. A moc jí to nešlo. Nakonec to ale zvládla a po 67 dnech jsme mohli jít s velkou slávou domů.
Při propouštění jsme se šli rozloučit na RES, kde nám pan primář popřál hodně štěstí a zdraví a přiznal, že už nevěděl, jak Nelince pomoci a myslel, že takový konec to mít nebude.
Během těch prvních 14 dní, kdy to vypadalo, že o Nelinku přijdeme, vědělo pravdu o jejím stavu jen málo lidí. Babičkám a dědečkům jsme to neříkali, protože jsme nechtěli, aby se nějak trápili, když nikdo nevěděl, jak to dopadne. Takže jsme se museli přetvařovat, mluvit jako že se nic hrozného neděje a přitom se nám třásl hlas, měli jsme slzy v očích, věděli jsme, že lžeme. Ale byla to taková ta milosrdná lež. Nechtěli jsme, aby se trápili další.
Dodneška, když na ní koukám si neuvědomuji, jak strašně je bojovná, silná, jak moc chtěla na tomto světě být. A vybojovala si tady to místo.
Doufáme, že tu smůlu si vybrala hned na začátku a teď už ji čekají jen radosti a klasické dětské starosti. Máme před sebou ještě pár let, kdy budeme dále dojíždět na kontroly a podobně, ale máme ji doma a víme, že už bez ní tak dlouho nikdy nebudeme.
Chtěla bych říct všem maminkám, které by měli prožít něco podobného, ať neztrácejí naději, i když okolí už moc nevěří. Vždycky se může stát zázrak, tak jako nám.
Fotografie pořídila Klára Hrabánková.
