Maminka Patričky:
Příběh naší Patričky začal v den, kdy jsme se poprvé mohli dívat na její snímek z ultrazvuku. Radost byla opravdu velká tak, jako naše štěstí. Termín porodu byl na Vánoce a my se těšili na ten nejkrásnější dáreček. Miminko rostlo krásně a vedlo se mu v bříšku dobře. Mělo hodně energie, takže jsme s jistotou nevěděli, zda budeme mít holčičku nebo chlapečka. Nám to nevadilo a jediné přání bylo, ať je v pořádku. Všechny testy i ultrazvuky vždy dopadly dobře.
Začátkem sedmého měsíce těhotenství jsem při kontrole sdělila své gynekoložce, že se úplně necítím a jsem dost oteklá. Kvůli vyššímu tlaku a také tomu, že miminko je o týden menší, mi udělala testy pro podezření na preeklampsii. Testy byly v pořádku, přesto jsem měla přijít za 14 dní, a kdyby se mi to nezdálo, tak i dříve. Pořád to nebylo ono, tak jsem šla na gynekologii dříve s tím, že se na mě určitě někdo podívá. Moje gynekoložka tam nebyla a lékař, který sloužil, mě z našeho pohledu docela odbyl. I když jsem měla tlak vysoký, testy ani ultrazvuk mi udělat nechtěl. Říkala jsem si, že asi přeháním a věřila, že je vše v pořádku. Lépe jsem se přesto necítila a jeho názorem si nebyla jistá. Navštívila jsem co nejdříve svoji gynekoložku, která mi hned sdělila, že budu převezena do nemocnice na Obilní trh, protože miminko přijde na svět dříve. Stihla mi ještě udělat ultrazvuk a já věděla, že miminko je o 3 týdny menší, ale v pořádku. Dostala jsem léky na tlak a po převozu byla vyšetřena a přijata na JIP. Manžel přijel hned za mnou. Podstoupila jsem další vyšetření, vyplnili jsme papíry se jmény pro miminko a dostala jsem první dávku kortikoidů. Snaha lékařů byla oddálit porod co nejvíce. Ale po pár hodinách nám pan doktor oznámil, že porod císařským řezem bude tento nebo další den. Asi po 20 minutách nám sdělil, že miminku může pomoci jedině tím, že podstoupím okamžitý císař. Souhlasili jsme a už jsem jela na sál. Chtěla jsem to nejlepší pro miminko, sebrala všechny síly a nechala si dát epidural.
Najednou to bylo tu, a já, která se porodu nebála a na internetu sledovala, co ve kterém týdnu miminku dozrává, jsem v tu chvíli nevěděla nic víc, než že je moc brzy. A zanedlouho byla na světě naše maličká Patricie. Víc mi neřekli, což bylo pochopitelné, ale věděla jsem, že dělají, co mohou. Při převozu na ARO mi manžel řekl, že ví, že máme holčičku, že jsem moc statečná, dal mi pusu a musel jít. Bylo mu dovoleno se na Patričku jít podívat a došlo mu, že je táta opravdu malého miminka. Rodinu musel o všem informovat sám a zvládl to dobře. Ptala jsem se na Patričku a po pár hodinách mi pan doktor přišel říci, že byla převezena na JIP neonatologického oddělení. Jak se bude situace vyvíjet dál zatím nedokázal říci. Narodila se přesně v týdnu 28 + 6 tt s váhou 980 g a 36 cm. Za Patričkou jsem mohla na chvíli na vozíku už druhý den i s manželem. Bála jsem se toho, jak bude malá, ale byla krásná, dokonalá a já jí řekla, jak jí miluju. Vidět vlastní, tak maličké dítě na hadičkách a všech těch přístrojích je velmi těžké, ještě teď při pohledu na fotky, videa a psaní našeho příběhu, máme vše v živé paměti a slzy v očích. Nikdy nezapomeneme, jak jsme se jí mohli poprvé dotknout, byla tak křehoučká a maličká. Prvních pár dní si malá vedla opravdu moc dobře a my ji postupně viděli bez masky na obličeji, čepičky a prostě v celé její kráse. Po pár dnech jsme si ji mohli přebalit, pochovat, číst jí pohádky, koupat a také jsme klokánkovali, kdykoliv to bylo možné. Poté se její zdravotní stav následkem neuzavřené botallovy dučeje zhoršoval. Po velké snaze se mi udělalo mlíčko a já byla šťastná, že pro ni mohu něco udělat. Tak jsem poctivě odsávala. Možnost bydlet kousek od porodnice a být tedy u Patričky nejčastěji jak to šlo, jsme velice uvítali. Měla jsem pocit, že to nezvládám, ale už vím, že na to nejde být připravená. Celé dny jsem chodila sem a tam, a když jsem musela k lékaři, trápila jsem se, že zmeškám návštěvu, neměla jsem v hlavě nic jiného než ji. Snaha uzavřít Botallovu dučej pomocí léků nezabírala a tak se čekalo na vyjádření kardiologa a rozhodnutí o následné operaci.
Požádali jsme tedy o křest a ten nám na JIP umožnili i zařídili. Byli celou dobu velmi milí, ochotní a dělali opravdu maximum pro miminka i maminky. Domů jsme nevolali příliš povzbudivé zprávy, měli jsme velký strach z operace. Lékaři se operaci snažili co nejvíce oddálit a Patričku udržet mimo kritický stav, doufali jsme, že se dučej začne uzavírat. Postupně se začala opravdu sama uzavírat a zdravotní stav se po malých krůčkách začal zlepšovat.
S naší Patričkou bylo na JIP více takových, i menších miminek a já si s jejich maminkami povídala a také jsme se mohly navzájem podporovat. Na JIP strávila Patrička celkem 34 nocí, než byla přeložena na další oddělení, kde se o ni také starali moc dobře a kam jsem chodila tak často jako na JIP. Jak se postupně zbavovala kyslíku, tak jsem si ji mohla začít přikládat k prsu, bylo to tak krásné a dojemné. Na to, jak byla maličká si vedla opravdu dobře. V inkubátoru byla celkem 49 dní. Na tomto oddělení jsem poznala i maminky větších miminek, které s námi poté byly na oddělení, kde jsme měly děti už u sebe. I když to vypadalo, že tam strávíme ještě nějaký čas, po týdnu jsme si mohli konečně vzít naší Patričku domů. Bylo to po dvou měsících, kdy Patrička vážila 2 kilogramy a měřila 41 centimetrů.
Po dobu strávenou v nemocnici dostala mnoho léků a dvě transfuze. Báli jsme se, abychom po tom všem péči o ni zvládli a já se první dny nehnula od postýlky, přestože byla na monitoru dechu. Od sestřiček jsme věděli, že péče o tato miminka je jiná, než o donošené děti a my dělali vše, co bylo v našich silách. Museli jsme cvičit vojtovu metodu, a i když to bylo hrozné, chtěli jsme pro ni to nejlepší a cvičili s ní opravdu poctivě. Na začátku jsme museli navštěvovat lékaře i několikrát týdně a poté se to zlepšilo. O tom, že sluch má v pořádku jsme se dozvěděli už před propuštěním ale o očičkách a šťastnému konečnému rozhodnutí z kardiologie do měsíce od propuštění. Když jsme šli na naši první procházku, měla Patrička 110 dní a my se hrdě střídali u kočárku. Při každé teplotě a nemoci jsme měli hrozný strach, obzvláště na začátku, ale i my jsme se časem uklidnili. Víme a věříme, že zvládne vše. Na doporučení lékařů jsme návštěvy omezovali a s Patričkou absolvovali vše, co nám bylo doporučeno. Člověk je na jistou dobu od všeho odstřihnutý, ale nám to nevadilo, byli jsme šťastni, že ji máme a jsme spolu. Zvládá všechno velmi dobře, říkáme si, že je o dost silnější než my. Vojtovu metodu necvičíme od 9 měsíců, ale dále rehabilitujeme. To, že nemusíme cvičit jsem štěstím oplakala, stejně jako všechny důležité a dobré zprávy. Patrička má nyní 15,5 měsíce a začíná sama chodit a říká pár slov.
Brzy přestaneme nejspíše rehabilitovat a postupně se zbavíme dalších kontrol, které doufáme, že dopadnou dobře. Hrozí jí sice brýle, ale to je po tom všem to nejmenší. Je krásná, veselá, moc hodná a celá po tatínkovi. Má ráda písničky, koupání a pejsky. Naplnila náš život a pohled na její úsměv a úspěchy je vše, co jsme si jen v životě mohli přát. Milujeme jí celým svým srdcem a vždy budeme děkovat všem, co ji zachránili, pečovali o ni, pomáhali a podporovali nás. Hlavně jí, že tak bojovala a umožnila nám být jejími šťastnými rodiči. I přes to, že nebyla hned po porodu u mě, věřím, že máme mezi sebou velké a silné pouto. Poznali jsme mnoho smutných i šťastných příběhů a máme z nemocnice opravdu moc dobré přátele. Patrička nás naučila věřit v zázraky, kterým je pro nás ona. Snažíme se být pečliví a trpěliví, protože to tyto děti potřebují.
Pokud je vaše miminko malé, nemocné nebo má jiné problémy, přejeme Vám hodně sil a aby Váš příběh měl šťastný konec stejně jako ten náš.
Fotografie pořídila fotografka Erika Matějková z Třebíče.
