Pepíček je 3,5letý chlapeček s diagnostikovanou DMO, SDHS a středně těžkou MR. Je na úrovni 18-ti měsíčního dítěte. Je to ale strašně šikovný kluk, který se hodně snaží. Je to nádherné usměvavé sluníčko.
Jeho maminka nám napsala:
Pepík je klučina, kterému byly přiděleny diagnózy dětská mozková obrna, levostranná hemiparéza při porencefalické cystě vpravo a středně těžká mentální retardace. Přesto je to veselé a tulivé dítko.
Těhotenství probíhalo naprosto v pořádku až do 30 týdne, kdy už chtěl Pepíček ven. Po několikadenní hospitalizaci se vše uklidnilo a mohli jsme domů. Vše zdánlivě probíhalo, jak mělo, jen výsledek z ultrazvuku ve 38tt naznačoval, že maličký váží stále jen 2,5 kilogramu, stejně jako ve 34tt. Po vyšetření Dopplerem nás odeslal do Karvinské porodnice. Během zátěžového testu se ukázalo, že Pepíčkovi špatně funguje srdíčko. Bylo jasné, že se bude ráno rodit. Příprava a vše kolem proběhla normálně. Když už jsem se cítila na konci sil, přišel pan doktor a po kontrole mi sdělil, že pokud to nebude do hodinky, provedou císařský řez. Doktor odešel a já po chvíli úplně vysílená prosila, ať mi ho udělají okamžitě. Během minutky jsem byla nachystaná na lehátku před operačním sálem. A přišel problém. Nemohli dohledat doktora. Když ho asi po 20 minutách našli, císařský řez se nekonal. Nestihli by ho. Pepíček měl při příchodu na svět málo prostoru, a proto se mu pomačkala hlavička natolik, že krvácel do mozku. Porodní míry byly 2470 gramů a 47 centimetrů. Po porodu nám po běžné kontrole pediatr sdělil, že je Pepíček zdravé miminko.
Pepča byl uplakaný. Špatně spal, plakal a málo jedl. Největší problém byl asi to, že nám často a hodně blinkal. Dusil se nám u krmení z láhve. V obou případech jsem okamžitě letěla k pediatrovi, který mi sdělil, že je to normální. Pepíčkovi bylo v té době 7 týdnů. Já to jako normální nevnímala. Jsem maminkou dvou dalších klučinů, Filip 12 let a František 6 let, a ani u jednoho se to nestalo.
Potřetí jsme s manželem sbalili Pepču a letěli na pohotovost. Tam si nás nechali. Dělali nám všelijaké testy a vyšetření. Nakonec udělali i ultrazvuk hlavičky přes fontanelu a tam objevili problém. Bylo nám to podáno tak, že jsem myslela, že mě odvezou. Doktor vyskočil jak raketa: “Zavolejte tu a tu!“ A ve mně by se krve nedořezali!
Myslím, že bylo pondělí, převezli nás do Ostravy Poruby. Tam následovala veškerá vyšetření, která se dala v té chvíli udělat. Syna si tam nechali, já za ním dojížděla vždy ráno a večer domů za ostatníma. Nebylo možno být tam s ním přes noc. Sdělení diagnózy bylo pro nás šokem. Víc nás ale vyděsilo, že nám mohl po porodu zemřít. V tu chvíli nám byly jeho diagnózy ukradené. Byli jsme šťastní, že je živý. A když překonal takovou cestu na svět, tak překonáme vše, co nás čeká. A překážky v podobě hendikepu zvládneme levou zadní!
Pepíno se už v nemocnici uklidnil, byl zlatý a plakal jenom, když měl hlad. Jako by tím pláčem od narození chtěl dát vědět, že je jiný, že není něco v pořádku. Rehabilitace, cvičení doma, lázně pomohly. Po první návštěvě Klimkovického sanatoria se Pepíček lepšil, co se týče pohyblivosti. A dva měsíce po návratu domů začal chodit. Levá strana tělíčka je slabší, ale je šikovný. Levá ručička sice není úplně funkční, ale poradit si s ní umí. Pepíček je nyní na úrovni 18 -ti měsíčního dítěte. Má projevy ADHD a PAS mírnějšího stupně. Na přelomu letošního června a července jsme byli na EEG. Kvůli pozitivnímu nálezu mu byly předepsány léky na epilepsii. Byl nám též doporučen asistent na integraci do mateřské školy.
Pepíček je veselý klouček, který nám všem dělá radost. Jeho úsměv je nade vše. A když je člověku smutno, Pepča se přitulí, a už člověk nic neřeší.
Tyto dětičky jsou naše štěstíčka a dokážou nám ukázat, že si máme vážit všeho, co máme. Pepíček mě naučil trpělivosti a pochopení. Je to tři a půl leté sluníčko plné energie na rozdávání.
S pozdravem Pepčova mamina Anička
Fotografovala Magda Opiolová.
