Petr

Ještě před 3 lety jsem si připadala, že prožívám pohádku, kterou jsem si vysnila. Měla jsem úžasného manžela, se kterým jsme byli naladěni na stejnou notu, milovala jsem ho a vážila si ho a troufám si říct, že to bylo vzájemné. Velkou radost nám dělal náš syn Péťa, který už od 10 měsíců zkoušel své první samostatné kroky, v roce běhal po zahradě a kopal do fotbalového míče, který mu byl skoro do pasu. Starost nám dělaly jen jeho ekzémy a manželovo astma, u kterého hrozilo, že ho Péta podědí. A tak jsme se snažili věnovat prevenci, co jen to šlo – chodili jsme na časté procházky do lesa, jezdili na hory, k moři…

V roce 2015 jsme nestihli letní dovolenou z pracovních důvodů manželových i mých, a tak jsme mohli vyrazit až v říjnu. Nabídka zájezdů už byla hodně omezená, ale nakonec jsme sehnali zájezd ve vhodném termínu s odletem z Mnichova. Byla to nejkrásnější dovolená, jakou jsme mohli zažít. Počasí nám přálo, užívali jsme si toho, že můžeme být spolu, nechat se houpat vlnami a stavět tunely v písku… Péťa se naučil skákat do bazénu a manžel mi ještě říkal: „Škoda, že až poslední den. Teď je mu líto, že jedeme večer domů.“ A já mu ještě říkala, že si může zaskákat i někde v bazénu, kolem Prahy je příležitostí dost… Tenhle náš rozhovor mi dost často zní hlavou, protože nakonec bylo všechno jinak.

Po cestě z Mnichova domů jsme měli autohavárii. Co se přesně stalo, to už se nikdy nedozvím. Oba jsme s Péťou spali a já se probudila až zkroucená v autě. Byla tma, nevěděla jsem, kde přesně jsem, kde je Péťa, kde je manžel. Pás mě příšerně škrtil a nemohla jsem ho rozepnout. Volala jsem, ale ani manžel, ani Péťa neodpovídali… pak si pamatuju jen slova záchranářů, že rozbijí okno a hlas, který mi říká, že poletím vrtulníkem do Vojenské nemocnice.

Probudila jsem se na ARO, zjistila, že jsem přišla o ledvinu, nemůžu pohnout levou nohou, mám zlomenou a stabilizovanou páteř a další „drobná“ poranění jako zlomená žebra apod. Po pár dnech, když už jsem byla více při smyslech, mi rodina a moje ošetřující lékařka řekli, že manžel na místě zemřel. Zoufale jsem se bála zeptat, co Péťa. Uklidnili mě, že je ve FN Motol, ale na podrobnosti jsem neměla sílu a asi to věděla i má lékařka, protože vždy jsem se dozvěděla jen: „Ještě ho nechávají spát a nabrat sílu.“

Až zpětně jsem se dozvěděla, že Péťu našli v sedačce zavěšeného hlavou dolů, nedýchal a záchranáři ho 15 minut resuscitovali. Péťa utrpěl vážné poškození páteře a zůstal ochrnutý na celé tělo. Nezvládl ani sám dýchat, tak mu museli zavést tracheostomii a musel být připojen na ventilátor. Byli jsme každý v jiné nemocnici, každý v hrozném stavu a oba jsme se tak moc potřebovali… U Péti i u mě se střídala celá rodina a přátelé a pomáhali se vším, co by mohlo urychlit naše shledání. Já po večerech brečela, že rehabilitace mi jdou moc pomalu a ten kluk už mě tolik potřebuje.

Nakonec trvalo víc než měsíc, než jsme se zase viděli. Ale začátky nebyly lehké – Péťovi bylo 3,5 roku a nechápal, proč když už je tu máma, tak proč nejdeme domů, proč za ním nepřijde táta… Na mě čekalo to nejhorší – sdělit Péťovi, že jeho milovaný táta už na nás kouká z nebíčka a že jeho stav se jen tak nezlepší, abychom mohli domů. Strávili jsme v Motole příšerné chvíle, na které bych raději zapomněla, ale díky všem úžasným sestřičkám a lékařům z dětského ARO i ty lepší, a tak se těch dlouhých 7 měsíců na ARO dalo snést.

Další dva měsíce jsme strávili v Motole na pediatrii, kde už jsme spolu mohli být pořád a kde jsme trénovali na doma, protože té zdravotní péče, kterou musíme zvládat, je opravdu hodně. Péťa je ale obrovský bojovník, takže se zbavil ventilátoru, kyslík do tracheostomie přidáváme už jen na noc, začal hýbat pravou rukou – i když omezeně a bez jemné motoriky, ale i tak to pro nás byl zázrak a nyní se objevuje pohyb i v levé ruce. Mozek naštěstí neutrpěl, což už několik lékařů prohlásilo za další zázrak, protože otok na mozku byl po nehodě velký.

A tak si s Péťou zpíváme a vymýšlíme pohádky a Péťa je můj životabudič, když mám pocit, že dál už to nezvládnu. Posouváme se po malých krůčcích k nějakému takovému „normálnímu“ životu, ale není to „zadarmo“ – Péťa je dopoledne ve školce, odpoledne cvičí 4 hodiny denně, každou chvíli jsme v lázních, na rehabilitačních pobytech. Rehabilitace jsou pro něj náročné a někdy i bolestivé, ale on tak moc chce a snaží se a maká, že věřím a doufám a modlím se, aby nás ještě hodně překvapil. Aby ne, když „tam nahoře“ má tátu, který mu určitě drží všechny palce a přimlouvá se, kde to jde ☺.

Péťova maminka Vás zve na jeho stránky  www.petulda.cz.

Fotografie pořídila paní fotografka Pavla Slezáková