Tobiášek prostřednictvím maminky poslal dopis pro všechny své kamarády:
Ahoj kamarádi,
jmenuji se Tobiáš. Moji rodiče si dávali se mnou na čas, nejdříve chtěli cestovat, užívat si a vytvořit si životní zázemí. Vše si naplánovali a do 5 let si to splnili, jen zapomněli, že život nejde naplánovat, a to poslední přání být rodina bylo dost náročný. Po roce snažení podstoupili CAR, kde tatínek má líné spermie a po různých podpůrných lécích se to nějak zásadně nezměnilo.
Maminka podstoupila 1x inseminaci, bez úspěchu a pak následovalo první umělé oplodnění, kde z osmi odebraných vajíček šlo použít pouze tři.
Jedno zaniklo do 6 hodin, druhé a třetí se vyvíjelo tak jak mělo, jen druhé bylo pomalejší. Přišel den D, pan doktor mi řekl, vybrali jsme to nejsilnější a vpravili mě mamince do bříška.
Pár dní po zákroku maminka dostala informaci, že druhé vajíčko zaniklo a teď to bylo jen o nás a přírodě.
Maminku to hodně vzalo, protože má strach z jehel a celý proces, kdy si musela píchat hormony do bříška špatně psychicky snášela.
Touha po miminku byla silná, ale strach je velký nepřítel a věděla, že by to musela znova podstoupit.
Rodiče mě tajili v rodině, protože jsem byl dárečkem pro dědečka P. a prababičku k narozeninám. Představil jsem se jim jako Tobiášek, když mi bylo 23 tt. V té době byl můj druhý dědeček S. nemocný a nevědělo se, zda to je rakovina, musel v červnu 2016 jít na operaci a mamince hodně pracovaly nervy. K tomu všemu chodila do práce, kde byl stres každodenní záležitost.
Těhotenství bylo ukázkové, bez komplikací až jednoho víkendového dne měla maminka narůžovělý hlen, neřešila to, jelikož ho bylo velmi málo. Magnesium brala od 4. měsíce těhotenství, v té době nečekala, že to může být problém, na facebook nechodila a nezapojila se do různých skupinek, což asi byla chyba, možná mohla být moudřejší.
Po kontrole na gynekologii měla čípek cca 16 mm, následovala hospitalizace v 25+1 tt, kdy jsem vážil 480 g, po týdnu ležení se čípek opět zhoršil na 12 mm a přišly komplikace, kde maminka dostala dryák léků, aby neporodila a povedlo se. Následovaly kortikoidy a vydrželi jsme bojovat do 27+2 tt. Vše jsme zvládli přirozeně a spontánně, byl jsem tak šikovný, že jsem se v bříšku před porodem stihl otočit hlavičkou napřed. Původně tatínek nechtěl být u porodu, ale přišel maminku uklidnit v 8:05 a já jsem byl tak rychlý a v 8:32 jsem se ohlásil na svět s mírami 36 cm a 1kg.
Oba plakali štěstím, protože jsem si krásně zakřičel, abych dal najevo, že už mě tu mají a jsem připravený a plný síly porvat se o život na tomto světě.
Všem neduhům jsem utíkal mílovými kroky, musel jsem mít podporu v dýchání, tu jsem si sám sundal v 13tém dnu života a vydržel jsem sám dýchat 4 hodiny, následně jsem byl unavený a opět byla připojena podpora dýchání.
Jak jsem rostl a přibíral byla na mě samá chvála.
Sám jsem začal dýchat až kolem 44 dne života, domů jsem odcházel s váhou 2480 g a kolem 46 cm, v nemocnici jsem byl 77 dní, kdy rodiče za mnou jezdili každý den. Bylo jen pár dní, kdy si chtěli odpočinout z toho cestování.
Nyní jsem oslavil první narozeniny: 16.8.2017 ( jinak 9. měsíců korigo) a jsem skoro zvládl dohnat vše, co donošené děti, sedím, lezu, stoupám si. Zkouším slova typu em, ne, ta ma atd. Jen moje váha je slabší, ale to mi nevadí, nyní se blížím k 8 kg, měřím 71 cm a jsem bez zdravotních komplikací.
Moc děkuji za velkou podporu zdravotního personálu u Apolináře.
Fotografie k příběhu vytvořila paní fotografka Lenka Rondevaldová
