Maminka Vendulky nám napsala:
Náš příběh začal 22.8.2017 (ten den jsem byla 25+1tt), kdy mě po do té doby ukázkovém těhotenství v noci začal pobolívat podbřišek. Mám citlivé zažívání a bývá mi po normálním jídle často špatně, proto jsem tomu nepřisuzovala velkou váhu a šla opět spát, ale za chvilku jsem se probudila podruhé a zvracela jsem. To mi už bylo divné. Nechtěla jsem nic zanedbat a jelikož jsem porodní asistentka, vyšetřila jsem se, abych zjistila, zda se něco neděje. Nic, neotevírala jsem se. Bolest ale neustávala, proto jsem se rozhodla, že pro jistotu vzbudím manžela a pojedeme na pohotovost. Než se stačil obléknout, bolest zesílila, a tak mi raději zavolal sanitku. Po chvilce jsem začala cítit tlak a praskla mi voda. Bylo mi jasné, že rodím.
Manžel znovu volal záchranku, tentokrát již ne k bolestem, ale k porodu. Paní dispečerka byla překvapená asi více než manžel. Já jsem již cítila hlavičku, a tak jsem si lehla na postel. Dítě bylo asi za minutu venku. Dýchat samo nezačalo. Provedla jsem taktilní stimulaci, po které začala slaboučce plakat. Spadl mi ze srdce velký kámen, když jsem to kňourání slyšela.
Jelikož jsme byli u mých rodičů, tak jsem instruovala maminku, aby přinesla ručník, dva provázky a nůžky a následně přestřihla pupeční šňůru. Když bylo vše hotové, dorazila sanitka. Koukali na mě, já na ně a v tom šoku ani nezkontrolovali, jestli dcera dýchá. Dovezli nás do blízké okresní porodnice, kde takhle malé miminko asi nikdy neviděli. Po třech hodinách se dcera konečně dostala do Prahy, kde se jí dostalo řádné péče (čekalo se na sanitku s inkubátorem). Vážila pouhých 730 g.
Mě propustili domů hned druhý den, ale prognóza dcery po takovémhle porodu a následném převozu nevypadla moc dobře. Tato doba se mi velmi špatně popisuje a nerada na ni vzpomínám. Já jsem byla doma a dcera v nemocnici bojovala o život. Trápilo mě, že pro ni nemůžu nic udělat. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo odstříkávat mléko. Po třech týdnech jsem ale o mléko téměř přišla, z čehož jsem byla ještě více smutná. Měla jsem pocit, že pro ni nemůžu dělat už vůbec nic. Navíc jsem tam s ní nemohla ležet, protože nemocnice měla pokoje pro matky plné. S manželem jsme tedy za dcerou jezdili ob den. Byl pro mě obrovskou oporou. Držel mě, abych se nezhroutila.
Vendulka byla intubovaná 14 dní. Poté byla na cpapu a následně na vopothermu do 62. dne. Poměrně dlouho měla velké saturační poklesy. První tři dny jsme čekali, jestli nezakrvácí do hlavičky. Naštěstí velké krvácení neprodělala, jen malé bodové. Kvůli anémii měla dvakrát transfuzi krve, bronchopulmonární dysplazii mírného stupně, osteopenii nedonošených a retinopatii druhého stupně, která se před propuštěním zlepšovala. Také měla novorozeneckou žloutenku a do osmého dne fototerapii. V nemocnici strávila 81 dnů. Propuštěna byla 10. 11. 2017 s váhou 2100 g. Stále ale byla pod dohledem lékařů, kteří jí prováděli spoustu vyšetření, ale naštěstí se žádné dramatické výsledky nekonaly.
Vendulka od začátku bojovala a měla velkou vůli žít. Je velmi šikovná a vše zvládla na jedničku. Žádné dramatické komplikace nenastaly. Měli jsme velké štěstí v neštěstí. Nyní je Vendulce 11 měsíců biologicky a 7,5 korigovaně. Leze po čtyřech, o všechno si stoupá, umí udělat papa a paci paci. Vůbec na ní není poznat, že je nedonošená. Je to spokojená a veselá holčička.
Fotografie pro rodinku pořídila paní fotografka Ivi Pochová.
