Jmenuji se Lenka Kubínová, jsem manželka a matka dvou dětí, které nade vše miluji. Manžel má ještě další dva syny z prvního manželství, kteří mi přirostli k srdci. Nejstarší syn se jmenuje Stanislav po svém otci, je mu 26 let a už zakládá svou vlastní rodinu. Další syn se jmenuje Jaroslav, je mu 19 let a momentálně studuje na vysoké škole, v čemž ho plně podporujeme. Je to velmi bystrý a chytrý kluk, který to jednou dotáhne daleko. Spolu máme Jakuba, je mu 12 let a rád hraje fotbal, trempuje s tátou a střílí ze vzduchovky. A nakonec náš nejmladší Vojtěch, tomu jsou 4 roky a dnes má diagnostikovanou těžkou mentální retardaci s autistickými rysy.
Vojtíšek je usměvavý a veselý kluk, který se rád mazlí a velmi intenzivně projevuje city i náklonnost k lidem. Někdy je to bohužel nevhodné, zvlášť když jsou to lidé, které neznáme. Vojtík zatím nemluví, dle doktorů se neví, jestli někdy vůbec mluvit bude, ale já věřím, že všem jednou vytře zrak.
To je něco málo o Vojtíkovi. A teď bych chtěla velmi stručně napsat náš příběh od narození Vojtíška.
Vojtík se narodil předčasně akutním císařským řezem. Oba jsme na sále málem zůstali, prý to bylo za pět minut dvanáct. Vojtíkova váha byla velmi nízká 1350 g a 40 cm, byl podvyživený. Už v posledním trimestru těhotenství jsem trpěla vysokým tlakem a brala jsem nejvyšší možné dávky léků. Malého jsem viděla poprvé až za dva dny. Namísto krásného sevření srdce a chvění při toužebném setkání mi do očí vhrkly slzy bolesti a strachu. Byl tak maličký a křehký, že i při kojení jsem měla strach ho sevřít a políbit.
Po propuštění z nemocnice jsem si myslela, že máme doma sice opožděné, ale zdravé dítě, dle doktorů by měl vše do tří let dohnat. Kolem roku už mi bylo divné, že nijak nekomunikuje, neopakuje a nenavazuje žádný oční kontakt. Urgovala jsem doktorku, která mě nakonec poslala na vyšetření sluchu, neurologii, psychologii, magnetickou rezonanci, genetické vyšetření a odběry na různé jiné příčiny. Vše dopadlo dobře. Kdybych to popisovala postupně, bylo by to na dlouho, víte, jak to chodí u doktorů.
Až při druhé návštěvě u psycholožky jsem poprvé slyšela termín stagnující vývoj. Ano, Vojtovi začal stagnovat vývoj, jako že se zastavil. Vše se učí daleko pomaleji a hůř. Vlastně ani pořádně nevnímá své jméno, otočí se jen někdy, ale i to je u něj posun. Úplně jsem se sesypala. Vidět dítě ve Vojtově věku bylo pro mě těžké, hned jsem brečela, “to dítě jede na motorce a to moje neumí chodit ani mluvit.“ V noci jsem nemohla spát, přes den jako kdybych nebyla, měla jsem hlavu plnou myšlenek a otázek. Kubíka to taky moc trápilo, nejen že jsem to před ním nedokázala skrýt, ale sám si všímal, že je Vojtík jiný. Chvíli musel chodit k psycholožce, která mi sdělila, že kdyby měl dvě přání, tak by si přál, aby lidé nebyli bez domova a aby byl Vojtík zdravý. Rozbrečela jsem se, bylo mi to tak líto. Vždy se těšil, jak mladšího brášku bude učit fotbal, brát ho ven a dělat s ním různé lumpárny, což bohužel nejde. V téhle době mi byl a stále je největší oporou můj manžel, dlouho jsme mluvili o tom, jak to vše je, a moc mi pomáhalo, jak je silný a miluje ho úplně bezprostředně. Miluje ho proto, že je, a je mu jedno, jestli je postižený, nebo není. Je to opravdu úžasný chlap, kolikrát jsem mu volala zoufalá a smutná, když měl v práci fofr, a nikdy mě neodbyl.
Po nějaké době jsme přijali tento životní fakt, rozhodli jsme se bojovat dál a dát Vojtíkovi do vývoje co nejvíc, dokud je možné ještě hodně ovlivnit. Jako první terapie byla ergoterapie, je to učení hrou. Jezdíme na ni jednou týdně do Plzně, protože poblíž žádná jiná není. A stojí za zmínku podotknout, že žádnou terapii zdravotní pojišťovna neproplácí. Potom jsem se dozvěděla o tradiční čínské medicíně, na které Vojtovi dělají akupunkturu a dostává bylinky. Tam jezdíme tak jednou za šest týdnů. Poté laserová terapie v Brně, je to terapie pomocí laseru, kde mu drátky stimulují body na hlavě, a pomáhá to více okysličovat mozek a rozproudí to i krev. Jezdíme jednou za rok. Nově jezdíme na terapii son-rise v Jirkově, je to trochu podobné ergoterapii, jsme tam také jednou týdně.
Po všech těch terapiích se Vojtíkovi zlepšila jemná i hrubá motorika, oční kontakt, sociální vazba – především se mnou, ve třech letech začal chodit, a i doktoři si všimli, že se zlepšuje. Každý sebemenší pokrok je velký úspěch.
Další pozitivní krok bylo přijetí do mateřské školy, nenašli jsme asistenta, a tak nakonec asistenta dělám svému dítěti já. Musela jsem si udělat potřebný kurz, kde jsem se dozvěděla o další terapii, a to delfínoterapii. Je to téměř zázračná terapie. Deset dní této terapie nahradí celý rok jiné, a pokud se následně bude věnovat dál rozvoji, tak účinek bude ještě intenzivnější. Terapie s pomocí delfína je především pro lidi s mentálním postižením a autismem, napomáhá očnímu a sociálnímu kontaktu a komunikaci. Moc bych si ji pro Vojtíška přála.
Příběh jsem o dost zkrátila, nikdo nečte rád dlouhé příběhy, které nemají zatím žádný konec, a o to méně příběhy, které nejsou zrovna veselé a šťastné. I přes to všechno jsme velmi šťastná a milující rodina. Řekla bych, že osud našeho Vojtíška nás stmelil o to víc. Každému děkuji alespoň za přečtení.
Fotografie pořídila paní fotografka Nikola Rejdová
